Židovská autonomní oblast
Poslední dvě století v Rusku byla pro Židy vesměs dost děsná doba, přičemž první dvě velké migrace proběhly již na konci 19. století. Tehdy se Židé chtěli dostat hlavně pryč z východní Evropy, konkrétně z Polska, dnešní Ukrajiny a Litvy, někam pryč, bylo jedno kam, ale hlavně pryč. Vysněnými destinacemi byly Amerika a Palestina. Pryč od soustavných pogromů, které na ně podnikali místní lidé. Musíme si uvědomit, že toto ruské příhraničí bylo tehdy obrovské území, které se rozprostíralo od Černého moře přes Karpaty až po Baltské moře. Tam všude žili v 19. století Židé, ostatně byly jich tam celkem tři miliony. Někde jich bylo pět procent, ale většinou mnohem více, třeba až třetina lidí v dané oblasti. Židé žili izolovaně ve svých městech, štetlech, na které čas od času mířily pochody místních většinových usedlíků: Lotyšů, Litevců, Poláků, Ukrajinců, Rusů, kteří se jim mstili bůhví za co. Třetí velký exodus přišel až po bolševické revoluci v roce 1917, kdy se Židé, kteří zůstali v carském Rusku, mohli vystěhovat z venkova do velkých měst: Kyjeva, Charkova, Moskvy, Leningradu. Tam vesměs dosáhli vyššího sociálního statutu, než měli na venkově. Ale tento "ráj" trval necelých dvacet let: to byl čas, který sovětští Židé mohli považovat za úspěšnou éru.
V roce 1928 vznikl Židovský národní okruh. Byl to výsledek Leninovy politiky, kdy měl mít každý národ na území SSSR svoji vlastní autonomní socialistickou jednotku. Protože v Sovětském svazu žili také Židé, kteří byli hluboce věřící, bylo rozhodnuto, že se vytvoří něco jako Sovětský Sión, místo, kde bude vybudován socialistický židovský svět. Náboženské cítění měla nahradit proletářská literatura a víra v komunismus. Za jazyk nové autonomní republiky byl zvolen jidiš, hebrejština byla zavržena z náboženských důvodů. Židovský národní okruh se měl stát za Stalinovy vlády protikladem k nově vytvářenému židovskému státu v Palestině. Propaganda ukazovala okolí Birobidžanu jako nový ráj. Bylo to tak účinné, že oblast byla osídlena nejen Židy ze Sovětského svazu, ale dokonce i některými ze zahraničí. Projekt však ztroskotal již na svém začátku. Jedním z cílů, který byl při založení oblasti vytyčen, bylo také zlepšit osídlenost území na Dálném východě, zvláště pak u hranice s Čínou. Např. v roce 1928 bylo židovské osídlení téměř mizivé. Židé ze svazových republik SSSR (z Ruska, Ukrajiny a Běloruska) měli své kořeny tam a nechápali, proč se mají stěhovat přes půl zeměkoule na Dálný východ. Navrhli proto, aby tato autonomní republika vznikla na Krymu či na Ukrajině. Protože tam však panovaly antisemitské tendence, plán byl smeten ze stolu. Navíc si Ukrajinci, Rusové ani krymští Tataři nedokázali připustit, že by přišli o část svého území.
I přes veškeré obtíže Židé na přelomu 20. a 30. let do Birobidžanu přišli a dne 7. května 1934 zřídila sovětská vláda Židovskou autonomní oblast. Tehdejší Národní okruh se stal autonomní oblastí a byla spuštěna masivní propagandistická kampaň, jejímž cílem bylo do oblasti přilákat ještě více Židů ze západu země. Židovská autonomní oblast byla zřízena jako proletářská komunita socialisticky orientovaných sionistů, kteří měli zavrhnout svou židovskou víru. Představa byla taková, že Židé z celého světa zde přetvoří zaostalý Dálný východ v prosperující část Sovětského svazu. Byly založeny noviny Birobidžanská hvězda (Биробиджанер Штерн – בירובידזשאנער שטערן). Rusové se však pokoušeli přistěhovalé Židy postupně asimilovat, např. tím, že místo hebrejské abecedy pro jidiš začali používat cyrilici. Jak ovšem třicátá léta pokračovala, tak se Stalin obával, že se sem budou stěhovat nedůvěryhodní lidé a imigraci do oblasti výrazně omezil. Celý plán "nového Siónu" začal skomírat v polovině 30. let, když si Stalin začal myslet, že ho začínají přistěhovalci ohrožovat. Uzavřel školy vyučující v jidiš.
Lze se pouze ptát, jak by se dějiny odvíjely jinak, kdyby Stalin umožnil evropským Židům se zde ve velkém usadit. Dost možná by holocaust měl daleko méně obětí, dost možná by stát Izrael nakonec nevznikl. Stalin však na Židy pohlížel s nedůvěrou, postupně omezoval jejich kulturní život v oblasti a, jak již bylo uvedeno, příliš jich sem nakonec nevpustil. Prvotní nadšení se rázem proměnilo ve zklamání. Organizace pro židovskou kolonizaci SSSR se sídlem v New Yorku sice měla prostředky i kontakty pro zalidnění Židovské autonomní oblasti, ovšem v éře Stalinského teroru bylo těžké něco takového v Sovětském svazu prosadit. Ještě v závěru druhé světové války existovala možnost, že bude Dálný východ ve velkém osídlen židovskými uprchlíky z Evropy. Tehdy zde žilo také Židů nejvíce – až třetina veškerého obyvatelstva. I tak zde koncem druhé světové války vznikla společnost s jednou z největších koncentrací Židů na světě. Každý třetí obyvatel této správní jednotky byl židovského původu, dohromady se jednalo o více jak 40 000 lidí. Místní židovská populace se sice zdvojnásobila, ovšem poté v roce 1948 vznikl stát Izrael, o kterém si Stalin myslel, že bude sloužit jeho zájmům. Židé z Židovské autonomní oblasti začali odcházet, podle sčítání lidu z roku 1959 jich zde již byla pouze polovina poválečného počtu. Po pádu Sovětského svazu v roce 1991 velká část Židů emigrovala do Německa a do Izraele. Podle stávajících údajů na Dálném východě žije již jen něco kolem 1 600 obyvatel židovského původu, což je zhruba 1% celkové populace. Jako federální subjekt Ruska však Židovská autonomní oblast existuje dodnes. Na titulním obrázku je plakát k sovětskému filmu "Hledači štěstí" z roku 1936, který propagoval osídlování Židovské autonomní oblasti.
Zdroj:
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDido ... %AD_oblast
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%98%D1 ... 1%8C%D1%8F
https://m.kosmas.cz/Reviews/Detail/3430 ... ediaReview
